UNDERDOSE - TILT
Slovenský Seattle nie je Prešov, ale Nitra. Toto je naozaj špičková domáca nahrávka a ak aj neexistuje škatuľka ako dark progressive grunge, tak album TILT ju práve vytvoril.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Přestože album finsko-švédsko-německé speedové squadry STRATOVARIUS vyšlo již v lednu tohoto roku, myslím, že není od věci detailněji se mu podívat na zoubek, co že to tentokráte skandinávští strato-melodici s německým bubeníkem posluchačům nabízejí (zde je nutno zmínit smutnou zprávu, že Jörg Michael z osobních důvodů opouští kapelu). Máme tu obal v klasické modro-zelené kombinaci s ekologickým motivem znečištěné laguny a pelikána v popředí. Novou současnou éru STRATOVARIUS také symbolizuje hvězdicovitá hvězdná loď v pozadí, kterou bylo možno spatřit již na předchozím albu „Polaris“, a nové logo, němž je rovněž zakomponována hvězda (koneckonců Polaris = anglicky Severka). Máme tu tedy Polaris éru! Uvidíme, zda bude tak hvězdná, jako byla ta minulá („Episode“, „Visions“ a pro některé i „Elements I a II“), nebo zda se bude jednat o padlou hvězdu (jako např. eponymní album z roku 2005).
Úvodní, tradičně již singlový otevírák „Darkest Hours“ nepředstavuje žádné překvapení - typický STRATOVARIUS. Jeho problémem, který lze vztáhnout na téměř celé album, je Timo Kotipelto, a to nikoli kvalitou svého hlasu, ale stále velmi podobnými pěveckými linkami, s nimiž se vám tu a tam mohou asociovat některé starší songy z tvorby STRATOVARIUS. U prvního mě osobně překvapil pouze malinko tvrdší zvuk kytary, vůdčí roli zde ale mají Jensovy klávesy.
Následuje další a podle mého názoru vydařenější singl „Under Flaming Skies“ s nenápadným zajímavým orientálním úvodem, jinak opět stále stejné Kotipeltovy zpěvy. Poněkud rozsáhlejší záležitost představuje rozevlátá „Infernal Maze“, kde slyšíte tradiční zvuk kláves a v sólu se dočkáte preludování. Jako jeden z plusových momentů (možná i jako ten nejlepší) na albu vidím čtvrtou „Fairness Justified“ s pomalejším začátkem, kde zazní přemýšlivé sólo – song však zaujme především svými sbory a Kotipeltem.
Poměrně nezvykle tvrdě (v rámci diskografie kapely) začne povedená „The Game Never Ends“, která přejde v melodickou vyhrávku a v sólu hrají prim klávesy (koneckonců je z pera páně Johanssonova). Autorem druhého nejdelšího songu „Lifetime In A Moment“ je basák Lauri Porra. Začátek překvapí ponurým, jakoby církevním zpěvem, na který naváže mohutný kytarový nástup doplněný klávesami. Mám-li ji přirovnat k nějakému jejich staršímu songu, napadá mě „Kiss Of Judas“.
Dalším kouskem ve skládačce s názvem „Elysium“ je již druhá „horská“ balada „Move The Mountain“ (na albu „Polaris“ byla ke slyšení „When Mountains Fall“), v níž hrají prim klávesy (kdopak je asi autorem?) a kterou lze označit za poměrně zdařilou. Předposlední píseň „Event Horizon“ znamená tradiční prásknutí do koní za doprovodu zvonivých kláves (jako z „Black Diamond“), které svedou s kytarou v sólu velmi napínavý duel (vítěze nechám na vás). A to nejdelší nakonec – přes osmnáct minut dlouhý titulní kus. Před jeho začátkem vás varující ženský hlas vyzve k okamžité evakuaci a zahájí odpočítávání.
Obecně nemám nic proti (pře)dlouhým skladbám, některé z nich patří v mém hudebním žebříčku dokonce k těm nejvýše postaveným (namátkou kultovní opusy „Keeper Of The Seven Keys,“ „Halloween“ nebo „Dante´s Inferno“ od ICED EARTH atd.), ale „Elysium“ jejich kvalit nedosahuje. Nerozumějte mi špatně, není to zlý song, ale já od takové písně očekávám spoustu různorodých nálad, temp a zvratů. Takový píseň by nejenže neměla nudit, ale naopak by v ní mělo být obsaženo to nejlepší z tvorby kapely (zpěv, melodie, sóla, atmosféra). Je to šance využít dlouhý prostor k něčemu výjimečnému, a to se v případě „Elysium“ podle mého názoru tak úplně nepovedlo (snad až na bombastické sbory v závěru).
Navázala kapela na své předchozí album, které mělo být základním stavebním kamenem v post-tolkkiovské éře a odpíchla se dále ke hvězdám? Krátká a stručná odpověď zní: „Ano a ne!“ Na první poslech album nabízí vše, čeho si stratofanda jen žádá a co potřebuje k životu – zhruba hodinu melodické rychlo-jízdy s trylkujícím slavíkem Kotipeltem, válčící kytarou s klávesami (samozřejmě s křišťálově čistým zvukem), rychlými i šlapavými písněmi, baladou a jedním opusem (vzhledem k délce spíše megaopusem). Oproti svému předchůdci natočili vyrovnanější materiál, z kterého sice nelze nic zatratit, ale na druhou stranu ani vyzdvihnout. STRATOVARIUS tak po odchodu diktátora Tolkkiho stále nenašli novou tvář, jak jsem tajně doufal. Skladatelským potenciálem a novou krví (Porra a Kupiainen) určitě disponují. Uvidíme, jak se také vypořádají s odchodem bubenické chobotnice Jörga Michaela. Je ale možné, že se spokojili s oprášením a pouhým nalíčením tváře staré.
Zda kapela nasedla do svého vesmírného korábu a vydala se vstříc hvězdným výšinám, kam se ještě nikdo neodvážil, to je dle mého názoru poměrně sporné a viděl bych to pouze na let po orbitě matičky Země.
7 / 10
Timo Kotipelto
- vokály
Matias Kupiainen
- kytara
Jens Johansson
- klávesy
Lauri Porra
- basa
Jörg Michael
- bicí
1. Darkest Hours
2. Under Flaming Skies
3. Infernal Maze
4. Fairness Justified
5. The Game Never Ends
6. Lifetime In A Moment
7. Move The Mountain
8. Event Horizon
9. Elysium
Nemesis (2013)
Elysium (2011)
Polaris (2009)
Stratovarius (2005)
Elements Pt. 2 (2003)
Elements Pt. 1 (2003)
Intermission (2001)
Infinite (2000)
Destiny (1998)
Visions Of Europe (Live) (1998)
Visions (1997)
Episode (1996)
Fourth Dimension (1995)
Dreamspace (1994)
Twilight Time (1992)
Fright Night (1989)
Vydáno: 2011
Vydavatel: Edel Music/Victor Entertainment
Stopáž: 56:35
Produkce: Matias Kupiainen
Studio: 5-by-5 Studios, Pitäjänmäki, Helsinki (Finsko)
-bez slovního hodnocení-
Slovenský Seattle nie je Prešov, ale Nitra. Toto je naozaj špičková domáca nahrávka a ak aj neexistuje škatuľka ako dark progressive grunge, tak album TILT ju práve vytvoril.
Jednočlenný projekt Kanaďana Jocelyna Galipeaua už dlouho vzývá raně osmdesátkový heavy metal a v současné vlně zájmu o kovové retro může být jeho nové album zajímavým tipem, pokud ovšem snesete, že umělcův pěvecký výkon dokáže občas mírně zatahat za uši.
Pro mě zásadní objev na slovenské scéně a to nejen v neotřelých nápadech, ale i v přístupu k tvorbě v rámci black a death metalu. Korunováno skvostným zvukem ze studia Pulp. A ano, máme v tu zpoždění v tom objevování. Asi rok.
Má to niekoľko dobrých nápadov, ale celkovo mi tu chýba akákoľvek ambícia. Je to celé uponáhľané, miestami aj dosť blbučké, herci žiadna sláva - skrátka taká spotrebná hororová jednohubka. Za návštevu kina to nestojí. 5/10, možno 6/10.
Naprosto unikátní slovenský projekt tematizující aktuální společenská i politická témata. Hudebně založený na žánrové hravosti kombinující alternativní rock, mathrock, jazzové elementy i postpunk.
Kytarista HIPPOTRAKTOR Sander Rom se svou druhou skupinou prezentuje zvláštní rockovou alternativu s nervózní atmosférou a funky prvky. I tvrdší a melodické polohy se objeví. Možná jen pro omezený okruh posluchačů, neboť to smrdí inspirací Mike Patonem.
Mexická odpověď na AMARANTHE. Je to trochu ostřejší, v základu více do deathu, téměř bez čistého mužského zpěvu a méně chytlavých melodií, ve kterých má zase navrch Mörckova parta. Ale je to dobré.